„Zážitek je nepřenosný. Krátce po něm ho popisujeme nadšeně a nesouvisle, s delším časovým odstupem se nám věci daří výstižněji pojmenovat a zařadit. Požádala jsem několik lidí, které jsem vázala, aby popsali své pocity. Pokud chcete být vázaní, možná porozumíte lépe jejich slovům než mým. Některé reakce došly samy od sebe, např. od účastníků seminářů. Texty jsou autentické, některé zkráceny.“
Ody
Ahoj Diano. Pláču, jak bolest, která mě poslední dobou ničila, odchází z mého těla… a u toho se přiblble usmívám, protože je to nádherný pocit… a cítím klid. Nikdy v životě jsem nepotkal nikoho tak citově moudrého a schopného to s jinými sdílet. Dokážeš inspirovat lidi, aby se vyléčili a přestali se bát sami sebe. Já se cítím šťastný… strašně moc… protože cítím své emoce a jak se uzdravují. Session? Já jsem o něčem takovém snil celý život. A víš co? Nikdy jsem si to nedokázal představit tak krasné, jak to skutečně bylo.
Pepa
Přemýšlel jsem nad tím velice dlouho, hlavně jestli má vůbec cenu to zkoušet. A to tvoje vázání vypadalo tak lákavě. Jen se doteď nemohu rozhodnout, jestli to bylo stylem vázání nebo použitých provázků. Žádné barevné cáry hadru, ale prostě pořádný provazy, jak z filmu. Mám rád bolest spojenou s bezmocí. To se mi splnilo dokonale. Ale překvapila jsi přístupem. Všechny ty doteky kolem. To bylo tak neočekávané! Vázání mělo jediný negativní dopad, budu ho chtít opakovat :D.
Siki
Keď Dia viáže, je vidieť, že ju to baví, oči jej žiaria a dostává sa do ráže. Zároveň je však pozorná a empatická, zdiela môj prežitok a znásobuje ho. S jej skušenosťami sa nemusím báť, že mi ublíží, samozřejmě pokial nechce ;). Kedykoľvek sa ocitnem v jej rukách, viem, že ma čaká skvelý zážitok.
Lachesis
Chtěla bych se podělit o zkušenost z workshopu s Dianou. Nedávno se mi opět otevřely nějaké rány na duši při vázání, které mi moc nesedlo a vzbudilo ve mně dojem, že nejspíš nedokážu tuhle činnost (a jakoukoli podobně fyzicky zaměřenou) praktikovat s většinou lidí, se kterými se u toho setkávám.
Téma workshopu bylo ošetření emocí a jsem neskutečně vděčná jak lektorce za pořádání tohohle typu cvičení, tak sama sobě, že jsem tam šla. Uvědomila jsem si jádro svého problému a našla jsem cestu do sebe, odkud jsem tak nějak vyrostla směrem ven do všech stran, přerostla netýkavé ego a měla pocit, jako by jakási exploze zbourala zdi, které si kolem sebe někdy stavím, když se cítím ohrožená.
Jelikož jsem switch a včera jsem si to po tomhle sebeotevření uvědomila ještě mnohem zřetelněji, mám ráda provaz z obou konců, a když někoho hezky svážu nadšená z jeho pozitivní odezvy, mám pak taky chuť se nechat svázat, bez toho střídání rolí bych se cítila nekompletní a líbí se mi v prostředí, kde je možnost se střídat nejen v páru, ale hlavně v celém drobném kolektivu příznivě naladěných lidí.
Workshop jsem si užila, hodně mi dal a následný rope jam mě v mnoha ohledech taky nadchnul a obohatil. Krom toho, že jsem měla možnost si popovídat s některými kamarády a trochu blíž je poznat po duševní stránce, měla jsem i chuť vázat bez jakéhokoli vnitřního odporu. Potvrdila jsem si, jak velkou radost mi dělá možnost působit bolest někomu, kdo ji má rád, vnímala jsem svou schopnost sledovat a vhodně reagovat na modelku, jejíž nadšení na mě taky udělalo dojem.
Cítím, že ve mně roste sebedůvěra a s tím ruku v ruce důvěra v odezvu partnera a schopnost se odpoutat od rušivých elementů v hlavě a plynout v proudu vázání. Moc děkuju Diana Vera za možnost si uvědomit, jak pomoci sama sobě a zároveň dobře působit na ostatní. Je mi dobře v kolektivu návštěvníků Kolbenky, mezi nimiž vnímám velkou otevřenost a empatii, klid, zkrátka specifickou atmosféru, v níž se i sama dokážu vyklidnit a zažívat pocity štěstí.
Podtrženo sečteno, pochopila jsem a prožila jsem si skutečnost, že na vzájemné interakci rigger-model-provaz je základ být ve spojení především sám se sebou a potom už všechno ostatní funguje skoro samo.
Atame
Svět smyslné bezmoci.
„Spoutej mě! Mé tělo, mou duši. Ovládni mou mysl a touhu po absolutní bezmoci pevně spoután provazy, zamknutý do řetězů, omotaný potravinářskou fólií.“ Psychicky mě uspokojovaly právě tyto touhy a vášně. S touhle myšlenkou a touhou jsem usínal dlouhá léta. Mé fantazie často zacházejí ještě hlouběji, ale od chvíle kdy jsem reálně poznal svět shibari vím, že i bezmoc může být provázena skutečnou oddaností a stupňující se touhou po pevném utažení provazů obepínajících mé vnitřně chvějící se tělo. Tiše jsem záviděl děvčatům, která byla takto poutána a užívala si té bezmoci a ovládání plnými doušky. V duchu jsem si přál poznat ženu, která tohle umění ovládá.
Procházel jsem těžkým obdobím zklamání a vůbec netušil, co bude dál. Jako tělo bez duše jsem bloumal virtuálním prostředím a snad doufal v zázrak. Odhodlán změnit svůj přístup k BDSM. Vždy jsem hledal stálý vztah, dlouhodobý, na bázi kamarádství a D/s her. Odmítal jsem náhodná setkání a hraní. Vždyť přece nepoklekám před každé nohy! Nenaslouchal jsem některým známým, kteří mi doporučovali to vzít za tu druhou stranu. Hrát si a uvolnit se, jedině tak mám šanci se seznámit s někým, s kým si budeme společně „vonět“ jak po stránce hravé, tak té lidské – kamarádské a přátelské.
Odhodil jsem falešné představy o D/s vztahu, zamyslel se nad důmyslnými radami a skutečně změnil svůj postoj. Už delší čas jsem pravidelně procházel profil jedné ženy, která propadla umění provázkování – shibari. Řekl jsem si, nu co se může stát, maximálně nebude na výzvu reagovat. Jaké bylo mé překvapení, když její reakce přišla v podstatě obratem! Wow! Chtělo se mi křičet radostí. Bylo prima, že Diana nakonec sama navrhla setkání u kávy, jako takový poznávací moment před „akcí“. Hovor probíhal přirozeně, bez studu a v příjemném prostředí i atmosféře. Pojal jsem důvěru k té, které jsem chtěl pokorně odevzdat tělo i duši při společném hravém setkání mé absolutní bezmoci. Měl jsem nějaké představy, viděl několik vázání a obdivoval především to, kde bylo cítit souznění a uvolněnost, skutečná odevzdanost a kde oči svítily štěstím. Kde každým dalším provazem bylo cítit větší přilnutí vázajícího ke své „oběti a naopak.
Cítil jsem se uvolněně, přestože ve mně trošku studu a strachu bylo. Odhodlání prožitků však bylo silnější než věčné přemítání o tom, proč nejít za svými sny odhodlaně. Diana ve mně zapálila žár plný touhy po prožitku, který byl dlouhá léta pouhým snem. „Když sen zhmotnit se měl, jako hladový pes za potravou jsem šel.“
Diana se postarala o atmosféru v mučírně na Flóře, hudba dokreslovala prvotní pohodu. Přišel jsem v černém tričku a teplácích. Taková byla dohoda. Na pokyn poklekl před Dianu a ta mě zkoumala svým pohledem. S jemným úsměvem ve tváři se chopila své role a tak jsem brzy byl jen ve spodním prádle. Bez řečí a odmlouvání. To snad ani nejsem já, pomyslel jsem si. Ale na druhou stranu jsem cítil nejen tu silnou touhu umocněnou občasným pohledem na hromadu připravených provazů. Ale především touhu skutečně se oddat a užít si ty krásné chvíle plnými doušky. A to jsem netušil, že skutečnost mnohokrát předčí má očekávání. Diana sladěná s hudbou, prostředím i svým „modelem“ pomalu začínala „rozhýbávat“ i mé strnulé tělo, které cvičením a sportem zahálí. Cítil jsem, že cílem tohoto úvodu je společně na sebe navázat, naladit se na stejnou vlnu a uvolnit se. Mé strnulé tělo se celkem brzy ozvalo. Přišla křeč do nohy. V ten moment jsem si v duchu vyčítal svou lenost cvičit. Diana situaci zvládla bravurně a vůbec to neovlivnilo počáteční příjemnou, pro mne až mystickou atmosféru.
Už první provázky omotávající zápěstí ve mně vyvolávaly vnitřní uspokojení. Chci podotknout, že vnitřní. Ten pocit, který nelze jen tak poznat, musí se vnímat smysly, nikoliv pohledem mezi nohy… Vychutnával jsem si každý pohyb, každé utažení provázků… V tom Diana udělala něco, co umocnilo mé prožitky. Na první dobrou jsem si neuvědomil, co má v plánu. Myslel jsem, že omotat ústa abych mlčel. Chyba lávky, za moment jsem vnímal už jen sluchem. Jak rafinované! Došlo mi, že roubík to být nemohl, když jsme byli domluveni na tom, abych reagoval v případě nepohodlí, bolesti, brnění… jedním slovem řečeno, úchvatné! Fascinující a mé smysly dráždící. První poloha mi nebyla vůbec nepříjemná, naopak byla relaxační. Nechtěl jsem přeceňovat své schopnosti ztuhlého těla, a tak jsem nahlas nevyřkl myšlenku většího utažení, přitažení. V hlavě jsem měl slova Diany o tom, co by nám společná seance měla dát. A dávala, od začátku. Kdo nepozná mistrovské umění, které ovládá Diana, přichází o hodně silný zážitek plný emocí, empatie, provázanosti a nádherných prožitků. Byl jsem takový neforemný balík, ale Diana skutečně dělala, co mohla, sám jsem byl překvapený, jak pohodově jsem vše snášel. Ono uvázané to pak vypadá někdy pro neznalého „hrozivě“, pro vázaného neskutečně ohromně. Tedy to je alespoň můj dojem a věřte, že umocněný dvěma hodinami, které byly co se prožitků mé submise, oddanosti a bezmoci týče nepřekonatelné. Ne nadarmo můj nick name už dlouho do světa hlásá „spoutej mě!“ Pravda, fyzické stránka spoutaná společně s tou psychickou, to je pevnost skal…
Čas utíkal velmi rychle, stejně tak jak s grácií sobě vlastní Diana zvládala své provazy. Ty s ní byly sladěny, jejich společný koncert uchvátil mou duši a toužil jsem čím dále více o omotání celého mého těla. Diana vycítila mou nevyřčenou touhu a tak jsem se v jeden moment ocitl i v malém závěsu. Škoda že jsem se držel zkrátka, určitě to ještě šlo více… Každopádně vzpomínka na tento úvaz ve mne vyvolává pocity nezměrného uspokojení, štěstí a prožitků. Jak jsem si přál, aby na mé bezmocné a spoutané tělo dopadaly rány bičem, rákoskou, důtkami. Trošku jsem se zavrtěl, abych tím dal najevo svou malou touhu. Provazový roubík mne dostával do extáze, stejně jako moment, kdy jsem spoutaný do kozelce byl hezkou kolébkou, kterou řídila Diana nebo když se posadila přede mě a její nožky jsem cítil blízko svých rtů.
Chvilka na jejím klíně, relax, vískání ve vlasech. Okamžik kdy první reálné setkání s provazy na mém těle je pomalu u konce. Diana se mně ptá, jestli chci jen tak relaxovat nebo ještě něco s provázky, i když času je málo. Provázků není nikdy dost! A tak mi svazuje ruce, lokty a usedá si na trůn. Líbám její krásné nožky a cítím jak je spokojená.
Nedá se slovy vyjádřit poděkování za ty dvě hodiny plné toho, po čem jsem jen toužil.